Úspěch má mnoho podob. Nejsou to jen startupy, které dobývají trh s inovativními nápady, ale i jednotlivci, kteří se rozhodnou změnit svět kolem sebe, ať už jsou to podnikatelé, vědci, studenti nebo filantropové. Někdy stačí odvážná myšlenka, jindy jsou potřeba roky vytrvalé práce. Společné ale mají jedno – nevzdávají se, hledají nové cesty a svým úsilím posouvají hranice možností. V naší rubrice Cesty úspěchu dáváme prostor právě těmto lidem, kteří mají vizi a odvahu ji uskutečnit, i když cesta k cíli není vždy jednoduchá.

Vít Šubert patří k lidem, kteří prošli světem korporací i startupů, a přesto si zachovali zdravý odstup, nadhled a vlastní kompas. V kariéře vystřídal top manažerské pozice v globálních firmách jako PepsiCo, LG, Dell nebo O2, aby později spoluzaložil jeden z největších startupových inkubátorů u nás. Dnes vede Unicorn Attacks – business pitstop, kde firmám i jednotlivcům pomáhá přemýšlet jinak a hlavně jednat. Jeho cesta nebyla přímá ani bezchybná, ale právě díky tomu může inspirovat ty, kdo hledají odvahu, směr nebo jen jiný úhel pohledu. O svém úspěchu s námi promluvil Vít Šubert.

1. Víte, co vás na začátku nejvíc táhlo – výkon, prestiž, možnost růstu, peníze…? A změnilo se to časem?

Když vezmu ten úplný začátek, což byl rok 1993 a spol. Philip Morris, tak to bylo ohromení. Byla to jedna z prvních mezinárodních firem, která u nás otevřela pobočku a já se tam tehdy dostal na marketingovou pozici. Neuměl jsem samozřejmě prakticky nic a musel jsem se všechno učit naprosto od nuly. A navíc jsem byl celý život nekuřák a sportovec 😊 Ale tahle moje první práce v opravdové velké korporaci mi dala takové základy, že jsem z nich žil profesně následně příštích možná 10 i více let. Ale obecně bych řekl že v prvních letech byla největší motivací kombinace možností kariéry a růstu a adrenalinu s tím spojeného.

2. Pamatujete si moment, kdy jste se poprvé cítil jako „lídr“? A co mu předcházelo?

No cítil jsem se tak asi brzy, třeba už po prvních 2 letech. Druhá věc je, že to byl ale naprosto mylný dojem a rozhodně jsem v té době v mých cca 24 letech žádný lídr nebyl. Ale když nastal ten okamžik, a myslím že už jsem opravdu leader byl, tak to bylo myslím v roce 1998, kdy jsem pro tehdejší Český Telecom zakládal internetovou divizi – Internet OnLine. Byl jsem tam jeden z prvních dvou zaměstnanců a během dvou let nás bylo více než 150 a já byl v roli manažera této devize s plnou odpovědností za veškeré aspekty byznysu i za lidi. Myslím, že to byl asi první okamžik, kdy mohu říct, že jsem tehdy opravdu uspěl jak byznysově, tak z pohledu řízení a přirozeného respektu u lidí. Ne, že jsem neudělal žádné chyby, bylo mi přeci jenom stále ještě 28 let, ale myslím že už to bylo období, které se dalo považovat opravdu za úspěch v leadershipu.

Předcházelo tomu samozřejmě období řady chyb, sebepoznání, přehnaných očekávání a nárazů do zdi. Prostě klasický průzkum bojem. Nezapomínejme, že v té době, kdy jsem tam nastupoval tak neexistoval internet a tomu odpovídala i sofistikovanost manažerského řízení v tehdejší době. Většina manažerů kolem mě byla ještě „předrevolučních“ a tam se opravdu často nebylo co učit, ale zase to byly takové vhodné odstrašující příklady 😊 A do toho jsem vpadl já s cílem postavit internetovou divizi v polostátním podniku, kde jsem byl suverénně nejmladší manažer a slovo internet do té doby nikdo z mých nadřízených defacto neslyšel. Ale vlastně na to vzpomínám rád. A když jsem se o mnoho let později vrátil do pozdějšího O2 jako člen top managementu firmy, tak jsem překvapivě dostal pod sebe i část bývalých kolegů, kteří tam celou tu dobu pracovali a které jsem často i přijímal. A to bylo opravdu milé setkání a krásné, vřelé přivítání.

3. Vzpomněl byste si na jednu lekci z korporátu, kterou si nesete dodnes – a naopak jednu, kterou jste raději zapomněl?

No tak na tu, na kterou bych nejraději zapomněl jsem už doufám zapomněl, a proto jí neumím říct 😊 Asi nechci říkat jednu lekci, protože by bylo těžké nějakou konkrétní situaci vybírat. Myslím, že je to soubor věcí, kdy, pokud chce mít člověk v korporaci větší kariérní úspěch, tak se musí držet nejen v neustálé profesní odborné kondici a stále se vzdělávat, ale také se musí naučit hrát interní „politické“ hry. Někdy se o tom moc nemluví, nebo se tváří že to neexistuje, ale myslím že každý, kdo prošel top manažerské pozice, tak ví, že to bez toho prakticky nejde. Ať už to nazýváme, jakkoliv a schováváme to za cokoliv.

4. Jaký svůj „fuckup“ byste dnes vyprávěl na střední škole jako odstrašující, ale užitečný příklad?

Myslím, že by to byl příklad z prvních kariérních let, to má člověk neúměrně vyšší sebevědomí a menší sebereflexi, takže jsem udělal chyby, které jsem se snažil zamaskovat, aby nebylo vidět, že jsem je udělal a nesnížilo to můj kredit v okolí nebo nezasáhlo mé ego. A jelikož, jak už to, tak chodí, se samozřejmě na některé z nich přišlo, tak o to pak ta chyba vypadala hloupěji, než kdybych sám rovnou nahlas řekl, že jsem si uvědomil, že jsem udělal chybu. Takže jsem určitě párkrát takhle za hlupáka byl 😊 Asi je to i otázka věku, kdy to ego postupně ustupuje a člověk si více připouští, že prostě chybu občas udělá. A to platí vlastně celoživotně.

5. Jaká otázka vás v rozhovorech štve, protože je buď plytká, nebo úplně vedle? A co byste radši slyšel?

Asi jedna z těch, které se často opakuji je, jakou jsem udělal za posledních 10 let největší chybu a jak jsem jí vyřešil. Je to typická otázka, kterou slyší člověk na pohovorech, když se někde uchází o zaměstnání manažerské roli. Vtipné na tom je, že každý kandidát, který je trochu zkušený a při smyslech, tak už předem s touhle otázkou počítá a nějakou tu situaci si nacvičí a promyslí. Takže vlastně hodnota té odpovědi je pro tazatele nulová 😊. Vlastně bych mnohem radši slyšel třeba otázku, co mě baví osobním životě a jaký si myslím že to má třeba vliv na můj profesní rozvoj, nebo mou práci.

6. A závěrem nám řekněte, co byste poradil svému mladšímu já před 5 lety?

A to je zrovna dobrá otázka! Pouze bych se s dovolením v čase posunul zpět o 10 let. Nemyslím si totiž, že za posledních 5 let by to byla nějaká zásadní rada, protože ten časový odstup by byl zřejmě příliš malý. Pokud bychom se bavili o 10 letech, pak bych si zřejmě poradil, abych ve chvíli, kdy budu zakládat vlastní firmu, nechtěl všem klientům říct hned, co všechno vidím, že není správně na jejich byznysu. A abych se nadechl a vydechl a tyto rady více rozložil v čase a dal jim tím možnost tuto realitu snadněji vstřebat a akceptovat.

Moc děkujeme za rozhovor.  😊